Původně jsem si chtěl tento článek nechat u příležitosti ME ve fotbale, které by se mělo konat v červnu 2021, kde by měl hrát i náš národní tým. Bohužel, žijeme v době, kdy ani nevíme, jestli ME, které mělo být konané letos v létě, vůbec bude. Zkusím tedy alespoň na chvíli odvát mysl na dobu, kdy za Němce hráli ještě hlavně Němci, kdy fotbal hráli chlapi (byť třeba občas máničky) a nebyl o nic víc zkorumpovaný než dnes, kdy sice český národ držkoval v hospodách jako dnes (to je, a spoustu dalšího, ještě nikdo nezavíral), ale když přišlo na věc, vyšel do ulic, byli jsme víceméně jednotní a, i při těžkém rozkrádání státu, svobodní. Byla to doba, kdy nám občas někdo dal pocit, že my, Češi, můžeme být na sebe hrdí.
Zažili jsme od rozdělení federace spoustu úspěchů, v hokeji – 6 titulů na MS a zejména pak vítězství na OH v Naganu, bronz na fotbalovém Euru 2004 v Portugalsku (věčná škoda, že tam Nedvěd a spol. nevyhráli, protože dle expertů a sportovní veřejnosti tam hráli nejlepší fotbal), což si pamatuje kde kdo. Jeden úspěch je ale dnes již mnohdy zapomínán, přestože byl v mnohém originální a jedinečný. Byl to turnaj Mistrovství Evropy v kolébce fotbalu, v Anglii, v roce 1996. V té době mi bylo 11 let a fotbal byl pro mě náboženstvím.
Češi, kteří postoupili ze své kvalifikační skupiny z prvního místa, měli cestu kvalifikačním cyklem, který byl první bez Slováků, trnitou. Ztratili jsme body třeba na Maltě při remíze 0-0, prohráli s outsiderem z Lucemburska (0-1) a remizovali v Norsku 1-1. V Oslu jsme byli ještě 10 minut od porážky, kdy nám břehy Anglie mizely jak bájná Atlantida, než přišlo vyrovnání Jana Suchopárka last minute a otočilo kormidlem historie naší kvalifikační skupiny. Pomohly nám však i bodové zisky se silnými Holanďany (0-0 a 3-1), pražská odveta s Nory (2-0) a další zápasy (výhry nad Běloruskem 4-2 a 2-0, Maltou 6-1), kdy náš postup na závěrečný turnaj (tehdy poprvé se šestnácti účastníky) stvrdila domácí výhra nad Lucemburskem 3-0, vyšla tak i odplata za ostudnou porážku. Po MS 1990 (tehdy ještě jako ČSFR naši vybojovali čtvrtfinále) na nás čekala evropská výzva. U leckoho vládl mírný optimismus, než přišel los základních skupin, kdy šance našeho týmu, složeného převážně z české ligy (v zahraničí byli v té době pouze Patrik Berger, Miroslav Kadlec, Jiří Němec, Václav Němeček, Radoslav Látal a Pavel Srníček), klesla někam k bodu mrazu. V týmu byli ostřílení hráči, jako například výše jmenovaní, ale i mládí (a budoucí hvězdy) v podobě Pavla Nedvěda, Karla Poborského, Vladimíra Šmicera, Radka Bejbla… V brance samozřejmě tehdy již v lize zkušený Petr Kouba a na lavičce trenérský mág Dušan Uhrin (starší).
Byli jsme nalosováni do skupiny C, kde jsme se měli postupně utkat s Německem, Itálií a Ruskem. Za Německo tenkrát řádila spousta borců, například Jürgen Klinsmann, Mathias Sammer, Stefan Kunz, Babel, v bráně Andreas Köpke a další. Tehdy úřadující vicemistři světa, Italové, startovali například s Paolem Maldinim, Gianfrancem Zollou, Signorinim, Del Pierem, Albertinim, Enrico Chiesou, Dinem Baggiem. Rusko přijelo i s Mostovojem. Tato skupina byla označována za skupinu smrti, ale Česká republika v ní, k překvapení mnoha expertů očekávajících postup Němců a Italů, nezemřela.
Přílet naší reprezentace do Anglie samozřejmě nikoho nevzrušoval a na rozdíl od hvězdných týmů Německa, Itálie, Španělska, Nizozemska, Portugalska, Francie nebo černého koně turnaje, Chorvatska, nebyl medializován. Zájem byl samozřejmě také o fotbalisty domácího Albionu. Čas, kdy se celá Evropa a další části světa, kam byl turnaj přenášen, učila vyslovovat jména našich fotbalistů, měl teprve přijít.
K prvnímu zápasu nastoupili 9.6.1996 Němci na stadionu Old Trafford v Manchasteru proti našim s mírným respektem. Češi začali odvážně, ale poté se projevila přeci jen vyšší kvalita Němců a ve 27. a 32. minutě nás zmrazili téměř totožnými góly Christian Ziege a Andreas Möller. Po těchto úderech si Němci zápas pohlídali a naše šance na postup klesly pod bod mrazu. Útočník Pavel Kuka tehdy prohlásil, že se Němci dali porazit a že je takhle špatné dlouho neuvidíme. Příští soupeř z Itálie porazil v prvním zápase Rusy 2-1. Naši si u pivka po zápase s Němci hru zhodnotili, hodnocení dali dalším pivkem razítko a začali myslet na soupeře číslo dvě. Někde tady se začal rodit tým, který sice neměl velké hvězdy jako jiní, ale týmovou hrou, charakterem a schopností improvizace v dané situaci dokráčel až do finále. Ale nepředbíhejme.
O pár dní později, tedy 14.6.1996, přišli na liverpoolský Anfield Road Italové. Tým, který dva roky před tím podlehl ve finále MS Brazílii až na penalty. Jejich trenér Arrigo Sacchi, stejně jako většina expertů, si věřil natolik, že posadil 6 hráčů základní sestavy z prvního zápasu a nestačil se divit. Češi nastoupili nebojácně, fotbalově a už v 5. minutě jejich sebevědomí naboural Pavel Nedvěd, který gólem do sítě Peruzziho otevřel účet utkání a trenérovi Sacchimu zvedl tlak. Italové zvýšili obrátky a v 18. minutě Enrico Chiesa vyrovnal. Český tým se ale nesložil, horkokrevní Italové se nechali za celkem hloupý faul vyloučit (Apolloni) a ve 35. minutě nám vrátil vedení Radek Bejbl. K vidění byl krásný zápas, kdy se Italové snažili otevřít českou obranu a naopak, naši hrozili z brejků a snažili se Italy dorazit. Zápas už ale přes množství šancí změnu skóre nepřinesl a situace ve skupině se začala zamotávat. V posledním zápase Itálii čekali Němci, kteří porazili Rusko 3-0 a měli postup na 99,9% jistý, a tak Jihoevropany s našimi fotbalisty čekal boj na dálku o druhé postupové místo ze skupiny. Zápas se, stejně jako ten úvodní, hrál za účasti masy českých fandů, kteří vytvořili parádní, až domácí atmosféru.
19.6.1996 nastaly rozhodující bitvy skupiny. A byly to nervy, jak se patří. V zápase s Ruskem dali v prvním poločase góly Jan Suchopárek v 5. a Pavel Kuka v 19. minutě. Češi měli jasnou převahu, stříleli do tyčí, břeven a Čerčesov v ruské bráně si musel připadat jako vodník v pekle, protože kolem něj létaly balony jako půllitry na vesnické zábavě. Jenže ve druhém poločase se nestačil pro změnu divit Petr Kouba v bráně české. Naši podlehli pocitu, že je již hotovo a Rusové, kteří už postoupit nemohli, ožili. Mostovoj ve 49. minutě snížil, Tetradze v 54. vyrovnal, Poborský pak znovu napálil tyč a Besčastnych v 85. minutě otočil skóre. Bylo to chvilku před koncem 2-3 v náš neprospěch a zdálo se, že je po parádě. Místo slunění se na pláži štěstí to byla najednou mrazivá sibiřská vánice. Češi ale vrhli poslední síly do útoku a Vladimír Šmicer vyrovnal na poslední chvíli. V 88. minutě dostal pas a střelou mezi nohama obránce a životní brankou vyrovnal. Bláznivý zápas zralý na Neurol skončil. Čekalo se na výsledek druhého zápasu.
V souběžně hraném utkání Italů s Němci více tlačila Itálie, vědoma si toho, že musí vyhrát. Po řadě šancí skončil zápas 0-0. Hlavním hrdinou se stal německý gólman Andreas Köpke, který chytil penaltu. Nutno dodat, že i Němci se snažili a zápas nevypustili, i když jim už prakticky o nic nešlo, měli ve skupině splněno. Italští fandové samozřejmě sledovali průběžný stav druhého utkání. Když hlasatel oznámil, že Rusové vedou před koncem zápasu 3-2, bouřlivě slavili postup. Remíza v tu chvíli ještě Itálii stačila. Slavit předčasně se ale nevyplácí, a tak špagety najednou ztratily chuť, víno zhořklo a jejich radost se záhy změnila v obrovský smutek. Remízy v obou zápasech a horší bilance vzájemného zápasu s Čechy (oba získali 4 body) je poslaly domů už po základní skupině a v jejich domovině se chystala fotbalová poprava trenéra Sacchiho. Squadra Azzura měla přeci jen vyšší cíle. Naši slavili zachráněný zápas a poté, co hlasatel na Anfield Road oznámil výsledek z druhého zápasu, slavili i překvapivý postup. Nechali za sebou prvního věhlasného soupeře. Ve čtvrtfinále nás čekalo Portugalsko.
22.6.1996 se utkali ve čtvrtfinále Španělé s Angličany ve Wembley (ještě původní krásný stadion) a před 75000 diváky jej, jako již tradičně nezvládli. Po základní hrací době i prodloužení byl stav 0-0 a na penalty prohráli 2-4. Balili tak uzlíček na cestu domů. Éra Španělů měla přijít až o pár let později. V týž den hráli i Francouzi s Holanďany a scénář byl podobný, jen skóre při penaltách 5-4 ve prospěch Francie. Holanďané tedy balili nejen kufry, ale možná i lék na bolavou fotbalovou duši.
23.6.1996 byla na programu další dvě čtvrtfinále. Nabuzení Chorvaté se chtěli vyhnout dobývání obrany Čechů, a tak si přáli Němce. Jejich přání bylo vyslyšeno. Nakonec prohráli 2-1 a také jim začala dovolená. Naši se v tu dobu již soustředili na zápas s Portugalci.
V 19.30 místního času nás na stadionu Aston Villy, Villa Parku, čekal soupeř, který se vyznačoval rychlou a kombinační hrou. Co jiného by se také od borců jako Figo, Pinto, Rui Costa a dalších dalo čekat. Jenže, Češi vycházeli z poctivé defenzivy a hrozili brejky. Portugalci dobývali poctivou obranu a na rychlou kombinaci mohli zapomenout, nevěděli kudy kam. Byl to opatrný zápas, žádné fotbalové orgie, spíš východoněmecké porno. Nutno dodat, že rozhodčí Helmut Krug naše hráče počastoval 6 žlutými a jednou červenou kartou (za což mu Radek Látal, který jí dostal nejspíše neoprávněně, dodnes nemůže přijít na jméno). Asi si postup Čechů moc nepřál, ale ne vždy se zadaří. V 53. minutě ale taktický zápas ozdobil jeden z nejhezčích gólů mistrovství Evropy, který obletěl celý svět, stejně jako kdysi legendární dloubák Tondy Panenky. Karel Poborský vzal za středovým kruhem míč do své správy, proklestil si cestu přes bránící hráče a nádherným obloukem přeloboval vyběhnuvšího brankáře Vitora Baíu. Z ostatních udělal diváky, Baía se snažil ještě míč dostihnout, ale ten nakonec do brány přistál jak štamgast k pípě. Naši vedli 1-0. Poborský si zajistil svými výkony i tímto gólem zájem evropských velikánů, a nakonec i přestup do Manchasteru United. I přes snahu hochů z Pyrenejského poloostrova a naší šanci se již stav nezměnil. Česká republika byla najednou mezi čtyřmi nejlepšími. Renomé si naši získávali i proto, že byl z cesty další silný ambiciózní soupeř. V semifinále čekala Francie.
26.6.1996 se po našem semifinále utkali o finále Němci s domácí Anglií ve Wembley. Hrál se kvalitní útočný fotbal se spoustou šancí, ale nakonec byl stav zápasu pouze 1-1 i po prodloužení. Až v šesté sérii neuspěl první hráč, Gareth Southgate a Andreas Möller hned poté nedal Seamanovi šanci a poslal Němce do finále. Nás však držel v napětí zápas, který se odehrál ještě před tím.
Naši se utkali v 17.00 toho dne v Manchesteru na Old Trafford s Francií, tedy týmem, v němž byla taková esa jako Zinedine Zidane, Laurent Blanc, Didier Deschamps, Youri Djorkaeff, Bixente Lizarazu a další. Navíc naši postrádali několik stabilních hráčů, jako například Kuku, Látala, Bejbla a další, protože si odnesli distanc za čtvrtfinálovou karetní partii rozhodčího Kruga, a trenér Dušan Uhrin musel improvizovat v sestavě. Odehráli jsme opatrný zápas založený na pečlivé obraně, kdy měl více šancí soupeř, ale když už naši podnikli útoky, řešili situace fotbalově. Nakonec, stejně jako ve druhém boji o finále, přišel na řadu rozstřel. Na straně Francie všech pět penalt proměnili postupně Zidane, Djorkaeff, Lizarazu, Guérin a Blanc. Za náš tým vždy našli odpověď Kubík, Nedvěd, Berger, Poborský a Rada. Muselo se tedy kopat dále. Hned v šesté sérii však Reynaldu Pedrosovi vykopl míč z brankové čáry Petr Kouba, paní štěstěna měla totiž český dres, a na řadě byli naši. Jak to řekl komentátor Míra Bosák: Kdo zbývá… Míra Kadlec, on penalty dokáže dávat!!! No, a tak se i stalo. Miroslav Kadlec se nijak nestresoval a nedal Bernardu Lamovi v bráně šanci. Evropo zírej, podceňovaní a odepisovaní Češi jdou do boje o zlato!!!
Postup do finále vyvolal zájem o českou výpravu natolik, že se štáby z médií tlačili snad i na parapet oken v sále. Jaký to paradox oproti začátku turnaje. Kdože přijel? Češi? Neznám. Zahrají si tři zápasy, dostanou od Němců a Italů čočku a pomažou po skupině zpátky domů. Uběhly tři týdny a vše je jinak. A najednou se žurnalisté tlačí u nich na hotelu, aby s nimi udělali rozhovor a zjistili, o koho že to má zájem Manchester United, Deportivo La Coruňa, Lazio Řím, Athlético Madrid a další. Naši hráči tiskovky zvládli, přestože většina z nich až takový šrumec nezažila, a koneckonců, plzeňského zlatavého moku bylo také pro všechny dost.
Dne 30.6.1996 se v Londýně na legendárním stadionu ve Wembley, v srdci těla fotbalového světa, odehrálo finále. Přítomni byli spolu s dalšími 73000 fanoušky samozřejmě i potentáti fotbalové i politické vlády, britská královna Alžběta II., která nejspíše přežije několik dalších fotbalových generací, a kromě další elity také tehdejší německý kancléř Helmut Kohl i český prezident Václav Havel. Odehrálo se slavnostní zakončení turnaje, poté nastoupily oba týmy, jejichž kapitáni Kadlec a Klinsmann představili královně britského impéria jednotlivé hráče svých týmů, zahrály se hymny obou zemí a šlo se na věc. Začala bitva o krále fotbalové Evropy.
Nutno dodat, že Češi byli odvážnější než v zápase ve skupině. Připravili si možnosti, když po gólu volala hlavně ta Pavla Kuky, který ztroskotal na zdi jménem Andreas Köpke. Na staré známé z německé Bundesligy byl nahecován a zahrál výborný zápas. Ve druhé půli přišla extáze. Karel Poborský se po přihrávce od Kuky řítil k německé bráně, a tak ho zkosil Mathias Sammer. Italský sudí Pairetto odpískal penaltu, ke které se postavil Patrik Berger a přízemní střelou propasíroval míč pod Köpkeho tělem do brány. Vedli jsme 1-0. Radost byla obrovská, ale nutno dodat, že zde rozhodčí udělal dvě výrazné chyby. První byla ta, že Poborský byl faulován ještě před vápnem a měl se tedy rozehrávat přímý volný kop, nikoli pokutový. Druhá věc byla ta, že Sammer předvedl zákrok minimálně na žlutou kartu. Vzhledem k tomu, že už jednou byl v zápase takto napomínán, měl tedy obdržet i druhou žlutou, následně červenou kartu a ze hřiště odejít. Jak by asi vypadalo finále, kdyby Němci, kteří měli již tolik zraněných, že museli žádat UEFU a direktoriát turnaje o dodatečné povolání náhradníků, vypadalo? Těžko říct, coby kdyby… Nestalo se a Německo dohrávalo v plném počtu. Do osudu statečného boje našich s favoritem promluvil náhradník, který střídal za stavu 0-1 v neprospěch Němců. Byl jím Oliver Bierhoff. Hráč, který hrát finále původně vůbec neměl, nakonec srovnal po přímém kopu Kuntze, kdy si naběhl ve vápně a hlavou poslal míč do Koubovy brány. Němci ožili ještě víc, ale stav skóre se do konce základní hrací doby nezměnil. Výraznou možnost rozhodnout měli i naši, když měl Vladimír Šmicer, který šel do hry místo Poborského, na kopačce vítězný gól. Přišlo prodloužení, které rozhodoval nově zlatý gól (náhlá smrt) a zlatou tečku nakonec udělali krátce po jeho začátku Němci. V 95. minutě po nákopu z vlastní poloviny hřiště vybojoval balon ve vzduchu Bierhoff hlavičkou na Klinsmanna, který mu jej centrem na velké vápno vrátil a Bierhoff z otočky střelou, kterou lehce tečoval obránce Michal Horňák, rozhodl finále. Kouba si na míč sáhl, ale na změnu směru střely nestihl včas zareagovat. Prý se možná dala chytit, ale… po bitvě bývá každý generál. Němci tedy vyhráli velké finále, a ještě k tomu na půdě Angličanů, nesmiřitelných rivalů, takže nejspíš i královna byla zralá na láhev slivovice, ale musela se tvářit, že jí to vlastně vůbec nevadí.
Naši byli samozřejmě bezprostředně po zlatém gólu zklamáni, popadali na trávník, ale po chvíli se zvedli. Slzy střídal pocit počátečního uvědomění si, co vlastně dokázali. Prohráli zápas se vztyčenou hlavou. Favorit je porazil, ale nepokořil. Byli necelých 20 minut od titulu mistrů Evropy. Jen jediný člen české výpravy ten pocit vítězství znal. Byl jím trenér brankářů, pan Ivo Viktor. Vítěz ME z Bělehradu v roce 1976. První velký fotbalový úspěch v historii samostatné České republiky byl stvrzen vystoupením českých hráčů na čestnou tribunu, kde převzali stříbrné medaile z rukou královny. Poté je následovali kolegové z Německa, kdy absolvovali ten samý proces jako vítězové a přebrali si pohár pro mistry Evropy a zlaté medaile. Je fér přiznat, že Němci vyhráli tenkrát opravdu zaslouženě. Byl to kompaktní tým s fotbalovým umem, skvělými hráčskými osobnostmi, vyrovnanými výkony a, s pro ně tolik typickou, buldočí vůlí. Vyhrál prostě nejlepší tým.
To, co naši fotbalisté dokázali, poznali opravdu až doma. Nikdo z nich do té doby nepoznal pocit, kdy by je vítali tisíce lidí na pražském letišti a desetitisíce na Staroměstském náměstí. Zažehli plamen hrdosti na svojí zemi, kterou národ zmítaný v politických skandálech potřeboval. Říká se, že umíme mávat vlajkou, jen když vyhraje náš tým hokejové MS nebo dosáhne něčeho ve fotbale. Víte, ono to ale není zas tak málo. Brzy možná (nebo snad) přijde doba, kdy nás vyžene do ulic i něco jiného, ale tenkrát to byla nefalšovaná radost z úspěchu, který nikdo nečekal.
Tady bychom mohli povídání o Euru 1996 ukončit, ale nebylo by to úplné. Stojí za zmínku pár zajímavostí. První je ta, že český tým na turnaji z různých důvodů vedli celkem tři kapitáni – Miroslav Kadlec, Václav Němeček a Luboš Kubík. Další věc byla ta, že tým neměl nejlepšího střelce. Za tým se trefili Pavel Nedvěd, Radek Bejbl, Jan Suchopárek, Pavel Kuka, Vladimír Šmicer, Karel Poborský, v semifinále rozhodující penaltu proměnil Miroslav Kadlec a posledním střelcem byl ve finále Patrik Berger. Všichni tedy po jednom gólu. Za zmínku stojí i to, že o brankáře Sparty Petra Koubu se těsně před začátkem turnaje zajímala FC Barcelona. Po prvním zápase její zájem ochladl. Nicméně, Kouba byl spolehlivou jedničkou a, i když se trenéři rozhodovali mezi ním a Pavlem Srníčkem, odchytal všechny zápasy turnaje. Češi hned třem týmům na tomto Euru připravili první porážku na turnaji. Ve skupině Italům, ve čtvrtfinále Portugalcům a v semifinále Francii. Ve všech případech to, víceméně, znamenalo cestu soupeřů domů. Hráči o volných chvílích neměli tehdy ještě herní konzole, nestáli hodiny před zrcadlem s gelem na vlasy, ale hráli karty (největšími karbaníky byli němečtí legionáři Kuka s Kadlecem, tak třeba proběhlo kromě Prší a mariáše také Oko bere anebo hromádky, kdo ví) a občas dali (samozřejmě zodpovědně) nějaké to pivečko. Další věcí je, že Česká republika od tohoto Eura až dosud nechyběla na žádném dalším mistrovství Evropy. V roce 2004 byla po skvělých výkonech bronzová, v roce 2012 hrála čtvrtfinále. Toto Euro bylo první velký fotbalový úspěch samostatné ČR a výrazně otevřelo hráčům tohoto a následně i dalších výběrů dveře do evropských lig.
Herní projev našeho týmu na Euru ´96 byl často srovnáván s hrou řeckých mistrů Evropy z roku 2004. Zde musím částečně oponovat. Řecko mělo sytém postavený na betonování v obraně a nákopy na jednoho hráče. Tím byl Charisteas. I Češi o 8 let dříve vycházeli z poctivé defenzivy, ale museli při častých vynucených změnách v sestavě improvizovat. Domnívám se, že i přechod do útoku řešili fotbalověji. Nicméně oba týmy museli při své cestě turnajem porazit silné soupeře. Jejich taktika na soupeře platila. Tvrdit, že řecký triumf, kdy do nich v semifinále bušil bez efektu i český tým, je nespravedlivý jen proto, že je Řekové v prodloužení nakonec přehráli a porazili stříbrným gólem, by bylo nefér. Jistá podobnost zde ale byla. Od nich se z prvu zázrak také nečekal.
Následovala pak samozřejmě spousta dalších sportovních úspěchů, kdy dav fandů zaplnil Staromák, bouchalo šampaňské a pivo teklo proudem. Především díky hokejistům. Člověk ale úspěchy docení až časem, kdy jich je méně. Nezbývá než doufat, že se dočkáme dalších, nejen sportovních. Že opět přijdou ty chvíle, kdy budeme hrdí na svojí zemi a svůj národ a kdy budeme opět zapíjet radost hektolitry piva. Tak tedy, přeji všem, aby vydrželi v této nelehké a nesmysly zmítané době. Snad se brzy zase sejdeme v oblíbených restauracích, hospodách, sportbarech či jiných nálevnách a nebo třeba společně na náměstích. Třeba při příležitosti Eura, které by se mělo hrát příští rok v červnu… ČAU NE!!!
Český tým pro Euro 1996:
Brankáři: Petr Kouba (Sparta), Pavel Srníček (Newcastle United), Ladislav Maier (Slovan Liberec)
Obránci: Miroslav Kadlec (Kaiserslautern), Karel Rada, Martin Kotůlek (oba Sigma Olomouc), Jan Suchopárek (Slavia), Luboš Kubík (Petra Drnovice), Michal Horňák (Sparta)
Záložníci: Radoslav Látal, Jiří Němec (oba Schalke 04), Martin Frýdek, Pavel Nedvěd (oba Sparta), Radek Bejbl, Karel Poborský, Pavel Novotný (všichni Slavia), Václav Němeček (Servette Ženeva), Patrik Berger (Borussia Dortmund)
Útočníci: Pavel Kuka (Kaiserslautern), Vladimír Šmicer (Slavia), Radek Drulák (Petra Drnovice), Milan Kerbr (Sigma Olomouc)
Hlavní trenér: Dušan Uhrin st.
Asistenti trenéra: Werner Lička, Ivo Viktor (trenér brankářů)